Já jsem opravdu nevěděla, jaký titulek tomuhle článku dát. A tak je autentický. Stejně jako obsah toho, o čem chci psát. Stejně jako každé slovo, které bouchám do klávesnice. Ale tímto nudným začátkem tě nebudu dál zatěžovat.
Mou vizí je být zcela autentická, a tím být i svobodná. Svoboda je mou nejdůležitější hodnotou, a skutečně se to propisuje do všech oblastí mého života. Ke svobodě patří být i zcela sama sebou. Dělat to, co cítím, že je správně. Říkat lidem to, co si skutečně myslím. Říkat jim i to, že s nimi nesouhlasím. A vytyčovat si ty slavné hranice. A víš co? Ona to není taková p*del, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Proto to asi neumí všichni, a možná ani nechtějí. Docela to chápu. Máme strach lidi odmítat, protože nás nebudou mít rádi. Máme strach lidi kritizovat, protože jsme si vědomi toho, že ani my nejsme dokonalí a bojíme se jejich kritiky nazpátek. Protože přiznat si chybu, přiznat si, že všechno nezvládáme perfektně podle našich představ, ale hlavně představ ostatních lidí, je fakt výzva. Ale i toto umění nám pomáhá k tomu být o něco víc svobodní.
Jenže když už seberu koule na to do těchhle věcí jít s respektem k tomu druhému, přinese mi to neskutečný pocit úlevy. Zároveň pocit toho, že nezrazuji sama sebe. Protože když se za sebe nepostavím, bude mě to hryzat dalších pár hodin, možná pár dní. A tomu věnovat svou energii nechci. Radši se v ten daný moment překonám, a jdu na věc.
Co to vlastně znamená být autentický?
Je to stav, kdy nekontroluješ sám sebe, svoje projevy, a to, co a jak říkáš. (tím netvrdím, že máme nekontrolovaně zabíjet lidi kolem sebe) Tedy vyjadřuješ naprosto upřímně to, co si myslíš, jak se cítíš a dokážeš lidem říkat ne, když máš tu potřebu jim říct ne. Jenže v ten moment dost často nastoupí armáda sabotérů a začnou ti nalhávat, že tohle je nebezpečná hra, která tě může ohrozit.
Lidé tě přestanou mít rádi. Budou tě odsuzovat a smát se ti. Budeš zranitelný a někdo ti ublíží. Nebude to perfektní a nezískáš kýženou pochvalu. A tak dále. Můžeš si dosadit jakoukoliv lež, která je podložená strachem.
Strach nás má chránit. Do jisté, minimální míry. Jenže dnes už se nemusíme chránit před nebezpečím v podobě divé zvěře, kdy nám plazí mozek zavelí: „ustrň, uteč nebo zaútoč“. Dneska už tyhle problémy skoro nemáme. Tím pádem strach se propisuje do oblastí našeho života, kde nám spíš škodí. A když se to přehoupne do extrému, začne nás limitovat.
Jenže když se necháme limitovat strachy, začneme si vytvářet masky. Společensky přijatelné masky. Masky, které nás sice chrání, ale dusí nás, protože jimi neproudí žádný kyslík k dýchání. Hromadí se v nás naše skutečná pravda a my máme strach ji vypustit ven. A pak to jednoho dne vybouchne. Jako ta sopka na obrázku. To je možná ještě ta lepší varianta, kdy si v ten moment třeba uvědomíme, že dusit v sobě cokoliv vede akorát ke vzteku a frustraci.
Horší případ je ten, když v sobě naši pravdu zatlačíme natolik, že to vede až k úzkostem či depresivním stavům. Našemu vnitřnímu hlasu ze strachu ztlumíme volume takovým způsobem, že ztratíme sami sebe. A stanou se z nás pouze loutky, které tak nějak proplouvají životem. Tak nějak dělají takové ty běžné věci, které se přece v životě dělají. Život ztratí šmrnc. A my vyhasínáme.
Možná jsou výše uvedené odstavce příliš depresivní, ale nikdo ti netvrdil, že tu najdeš sluníčka a kytičky. 
Občas je potřeba se na věci podívat realisticky.
Jak se postupně stát NĚKÝM, KDO JE AUTENTICKÝ?
- Začni být upřímný sám k sám k sobě, což poznáš na základě toho, jak se u čeho cítíš. Emoce jako nuda, apatie, frustrace, smutek nebo vztek jsou indikátorem toho, že to, co děláš, říkáš nebo činíš pro ostatní, není v souladu s tebou.
- Obecně začni tím, co je pro tebe z toho, jak vyjádřit sám sebe pravdivě, nejjednodušší – může to být prostě to, že začneš víc energie věnovat tomu, co chceš ty, a ne tomu, co po tobě chtějí ostatní.
- Začni víc říkat lidem ne, když cítíš, že chceš říct ne – tedy nauč se lidi odmítat. Můžeš začít tím, že řekneš: „Promiň, teď na to nemám čas, udělám to později.“
- Začni s lidmi nesouhlasit, když cítíš, že s tebou jejich názor nerezonuje. Nemusíš hned umět argumenovat jako americký prezident a přesvědčovat je o své pravdě, ale stačí říct: „Hmm, to je zajímavý názor, já se na to dívám jinak.“ nebo „Moje zkušenost je odlišná, a tak na to mám jiný názor než ty.“
- Uvědom si, že to, jaký jsi, co si myslíš, a co cítíš, nemusíš před nikým obhajovat. Každý je nějaký. Všichni nejsme stejní. To je fakt, který nelze změnit. A tak není potřeba se tím trápit. Dost často se možná setkáš se situacemi, ve kterých budeš muset vysvětlit ostatním, co jak myslíš, proč máš názor, jaký máš nebo proč se cítíš tak, jak se cítíš.
To je v pořádku, pokud jde o nějaké vzájemné porozumění. Kdo ale bude chtít porozumět a skutečně tě pochopit, dá ti to najevo. Pak ale budou lidé, kteří se tě budou snažit pouze přeargumentovat pro pocit jejich vlastního vítězství a zadostiučinění. A pokud s tebou nebudou souhlasit, stane se z toho bludný kruh argumentů, který tě budou akorát vysilovat. Na to se vykašli. Kdo nechce pochopit, nepochopí. A to jsou lidé, kteří, dle mého názoru, do našeho života nepatří.
Můžeme s naším okolím nesouhlasit a nemusíme být stejní ve všem, abychom vytvářeli kvalitní vztahy. Nicméně pokud chybí respekt, pokora a snaha toho druhého pochopit, ber nohy na ramena, protože ti to bude akorát brát energii a demotivovat tě to právě v tom být autentický.
Pokud se ti článek líbil, napiš nám do komentáře, nebo ho sdílej dál někomu, kdo si ho potřebuje přečíst.
Zdroj: Alessandra Lanzafame – www.selfdesigner.cz
Profesionální kouč a pomáhám lidem dávat jejich snům konkrétní datum, měnit jejich myšlení a využívat svůj potenciál tak, aby je jejich život bavil a naplňoval.